je název článku, který vyšel 5. července 2014 v Literárních novinách. Jeho autorem je Petr Bílek. Přestože je panu Bílkovi jistě známo, že velká většina českých novinářů již na Havlíčka dávno zapomněla, jinak by totiž nemohli psát, jak v současnosti píší, ještě snad pro jistotu především novinářskou obec k tomu nabádá.

Pro nás, Čechy, však Karel Havlíček Borovský, jeden z národních buditelů, zakladatel české žurnalistiky, satiry i literární kritiky, přesto zůstane příkladem neohroženého vlastence, který psal pravdu o poměrech v Rakousku, samozřejmě i v Čechách, ač jej úřady c. a k. nejen pronásledovaly, články i noviny mu cenzurovaly, před soud postavily, a přestože rozhodnutí poroty znělo nevinen, poslaly ho do vyhnanství v Brixenu. Z vyhnanství se krátce před svou smrtí mohl vrátit domů. Na rakev mu B. Němcová, jak se traduje, dala trnovou mučednickou korunu.
Takže na takovéhoto Havlíčka jako neohroženého českého novináře, který pravdě a právům českého národa obětoval vše, co měl, i rodinné štěstí a nakonec i svůj život, máme podle pana Bílka zapomenout.

Důvodem pro doporučenou českou kolektivní ztrátu paměti, alespoň pokud jde o K.H. Borovského, snad má být tvrzení pana Bílka, že „jsme se prakticky stali součástí německého hospodářského prostoru“ a že tendence, které se projevují v Německu zasáhnou s jistým zpožděním i nás. Se závěrem, že „pokud se nepodaří najít nové způsoby financování médií, která by pak nebyla absolutně závislá na inzertních klientech, přestane žurnalistika jako významná korektivní a konstrukční síla moderní společnosti existovat,“ lze však souhlasit.

Jsme však stále přesvědčeni, že právě i v průběhu uvedeného procesu, pokud vůbec proběhne, bychom se K.H. Borovského neměli vzdávat, ale jako příkladu jej následovat. Stručně řečeno: Více Havlíčků a pokud možná již žádného Bílka!

Nejhorší na všem je, že tak zvané nové pohledy především na naše obroditele, nejsou náhodné, ale výsledkem tak řečené demytizace našich dějin. Vlastně bychom měli lidově říci, že jde o přepisování našich dějin, abychom se mohli pak stát ve své nevědomosti o naší minulosti součástí nejen toho hospodářského, ale především toho „širšího německého prostoru“, jak o to usilovali již za Rakouska pangermáni, pak henleinovci a nacisté v čele s K. H. Frankem a R. Heydrichem za přispění českých kolaborantů. Aby k urychlenému opětnému splynutí česko–moravského prostoru s říši došlo, snažil se nacistický sedmilhář J. Goebbels získat české novináře, kteří by psali v německém duchu, samozřejmě nesměli být zasaženi myšlenkami „nějakého“ Havlíčka. Zčásti se mu to podařilo. Ale na krátko. Jeden z čelných představitelů české kolaborantské goebblsovské novinářské družiny byl otráven jako krysa jedem, část po osvobození republiky stanula před soudem národa a nejeden z nich byl odsouzen k smrti nebo k dlouholetému žaláři. Takový byl jejich osud.